Koľko svetla v srdci treba na to, aby mohol človek ľúbiť tmavé dieťa?
Natalie s manželom sa rozhodli dať svoju lásku a domov 1 ročnému batoľaťu, ktoré v Česku dovtedy nikto nechcel adoptovať. A prečo ho nikto nechcel? Lebo je vraj príliš tmavý! Už mu úrady chystali papiere do zahraničia, keď si poňho prišla Natalie. Láska a pocit bezpečia spravili za pár mesiacov divy s malým Noelom, ktorý sa predtým v kojeneckom ústave cítil veľmi osamelo. Natalie nám svojím pohľadom posvieti na tému, okolo ktorej panuje množstvo predsudkov.
Ste mamou dvoch adoptovaných detí. Kedy ste sa rozhodli prvýkrát pre adopciu a čo tomu predchádzalo?
S manželem jsme si oba vždycky nezávisle na sobě, ještě než jsme se potkali, říkali, že by nám vůbec nebylo proti srsti děti adoptovat. I když jsme společně začali děti plánovat, o adopci jsme se otevřeně bavili jako o možnosti - oba máme kolem sebe lidi z nejrůznějších kultur a sociálních vrstev a známe mnoho adoptovaných i lidí, kteří vyrostli v pěstounské péči, a tyto kontakty byly pro nás normální - oba jsme měli adoptované a pěstounské spolužáky a kamarády, manželův strýc adoptoval děti, které jsou biologicky jeho partnera (manžel je z USA, kde jsou gay svatby povoleny), znala jsem kadeřnici, která byla adoptovaná...
Když jsme se pak začali snažit o dítě, tak k nám nepřicházelo. Lékaři nám řekli, že vlastně nemáme nějaký úplně obrovský dramatický zdravotní problém, který by dítě úplně vyloučil, ale že bychom potřebovali nejspíše zásah ve formě IVF nebo podobně. To pro nás není, je to velký stres a už tak jsme se v životě stresovali s různými věcmi dost. Rozhodli jsme se na píchání injekcí a cpaní hormonů do těla vykašlat a peníze(pojišťovna proplácí jen to úplně nejzákladnější v IVF) raději věnovat dítěti, které už na světě je, než investovat s nejistým výsledkem. Zastávám názor, že když k někomu dítě nejde, ale člověk si jej opravdu přeje, tak to tak má být - je to takový malý znak od vesmíru (snad to nezní moc ezo ), že - aha! - tak já jsem tady na světě asi nejspíš od toho, abych pomohla někomu, kdo dítě měl, ale nemohl se o něj starat dál. A taková práce není pro každého na světě. Takže neplodnost vlastně není prokletí, je to jen takové pošťouchnutí správným směrem.
Aké boli vaše požiadavky na prvé adoptované dieťa a koľko ste museli čakať kým sa k vám dostalo?
U našeho prvního dítěte jsme chtěli prakticky jen to, aby bylo právně volné (aby se nestalo, že nám v polovině procesu někdo zase řekne, že dítě chce zpátky k sobě - děje se to malinko, ale nikdy člověk neví, kdy bude tou jedničkou ve statistice - u prvního dítěte bych to nezvládla, vrátit) a aby nemělo nějaký život ohrožující handicap. Také jsme chtěli ideálně dítě do jednoho roku, protože manžel je Američan a doma spolu mluvíme anglicky, tak aby se setkalo s druhým jazykem co nejdříve. Vše ostatní nám bylo jedno. V prosinci nás schválili a v červnu byl Péťa doma. Pouhých šest měsíců.
Aké bolo prvé stretnutie s dieťaťom a ako ste to prežívali, keď ste si ho priviezli domov?
Pro mě osobně velmi kouzelné. Péťa byl v kojeneckém ústavu, kde vyloženě toužil po péči a pozornosti, které se mu nedostávalo tolik, kolik by chtěl a potřeboval. Je to velmi veselé dítě, které pozornost miluje, a rád dělá blbosti. Má takovou povahu, že si ho každý hned oblíbí a předávali nám ho jako největšího miláčka. Když přišel domů, bylo to však náročné, už jen proto, protože děti v ústavu nejsou vůbec zvyklé na běžný chod domácnosti a vše je pro ně nové. V životě mají najednou tolik nových věcí, že vůbec nezvládají vše pobrat. Takže spíše na nic moc nereagují, i když jim třeba chcete vše ukázat: stromy, zvířata, kočky. První týdny jsme se ani s nikým nevídali, aby se na nás opravdu navázal, a nosila jsem jej pořád v nosítku u sebe na těle, abychom se na sebe navázali. To šlo velmi dobře.
Existuje veľa predsudkov voči rómskym deťom. Vy však zdieľate myšlienku, že je fajn, mať doma rómske dieťa. Prezraďte nám o vašom pohľade viac.
Já vlastně vůbec nevím, proč by nebylo fajn mít doma romské dítě Studovala jsem evoluční biologii a vymlouvat se ve všem na geny je prostě nesmysl. Romy znám a mám mezi nimi i přátele. To je u adopce romských dětí důležité - romskou kulturu přijmout a dopřát dětem kontakt s ní, pokud ji sami doma nemáme nebo neznáme.
Nůž na vás může vytáhnout i dítě biologické, o které pečujete od kolébky. Znám tolik případů, kdy biologické děti v dospělosti s rodiči nemají dobrý vztah, i případů, kdy se chovají špatně. Mít dítě je prostě vždycky sázka do loterie, do které můžeme vsadit jen to, že se budeme chovat k dítěti co nejlépe a s největším respektem, jako to dovedeme.
Ve světě je to často tak, že lidé z nižších socioekonomických tříd se vyznačují častěji "problematickým" chováním. Není to tím, že jsou to Romové - stejné problémy mají utlačované menšiny všude po světě (například černošská ghetta v USA, Hispánci v USA a podobně). Je to tím, že nemají stejné podmínky jako my, že se odmala setkávají s mnohem více překážkami. Můj syn má tři roky, je napůl Rom, a dokáže hovořit v souvětích česky i anglicky, pozná desítky popových písniček okamžitě, co je pustím, zná zvířata, barvy, umí počítat, chová se hezky k našim kočkám. Nevím, co bude za tři, pět, deset let - ale věřím mu, že bude nejlepším člověkem, jakým může být, i když dostal naloženo.
Neskôr ste sa rozhodli pre adopciu druhého dieťaťa. Ako to prebiehalo tentokrát, mali ste rovnaké požiadavky, ako pri prvom dieťati? Ako dlho trvalo, kým vás pozvali na návštevu do kojeneckého ústavu, aby ste si prišli pozrieť Noela?
Tentokrát jsme měli požadavky ještě menší - řekli jsme si, že dítě může klidně mít i více než rok a trvalo to neuvěřitelné TŘI TÝDNY od druhého schválení. Velmi, velmi rychle.
Noela v Českej republike nikto nechcel adoptovať a už mu pripravovali spis do zahraničia. Prečo bolo také ťažké umiestniť tohto chlapca?
Protože je velmi viditelně dost tmavý. Je to vtipné, protože má vlastně lepší historii než naše první dítě - nenarodil se se závislostí, ani s hrozbou žádné chronické nemoci (kromě brýlí). Obecně se tedy narodil brzy a má za sebou různé lékařské zákroky, a opožděnější vývoj, ale to přece je pochopitelné, když byl rok a čtvrt v kojeňáku.
Keď ste prišli do kojeneckého ústavu, sestričky vás doviedli na balkón, kde boli štyri biele babätka a jeden tmavý puntík. Ako vám ho predstavili?
"Tak hádejte, který je ten váš. Ten nejhezčí," smály se sestřičky. Ono to možná na papíře vyzní hezky, ale myslely to spíše ironicky, sarkasticky, protože Nono není takové to typicky krásné andělské bílé dítě se symetrickým kulatým obličejíkem, jako vidíme furt v časopisech. Takový trochu skrytý rasismus, který se tam objevoval poměrně často. Pro mě byl nejkrásnější.
Ako prebiehalo prvé stretnutie a kedy ste pocítili, že Noel patrí do vašej rodiny?
Nono je jiný než jeho starší brácha, má radši své zaběhnuté pořádky a je takový konzervativnější, nemá rád velké drama a změny. Takže se spíše schovával a moc si nás nevšímal, dělal si svoje. Zase - protože toho na něj bylo strašně moc. Je to asi to nejtěžší na adopci z kojeňáku, když miminku chcete a jste připraveni dát všechno, a dítě to prostě nebere, protože to ani nemůže pobrat a vůbec neví, že může být jeden člověk napořád s ním vždy a všude. Ale já jsem hned věděla, že k nám patří. Už proto, protože s Péťou si rozuměli a hráli vlastně fakt skoro hned.
Noel je zatiaľ u vás doma 3 mesiace a zažíva skutočnú lásku a pocit bezpečia. Priblížte nám, ako to vplýva na jeho "tabuľkové" hodnotenie, čo sa zmenilo ohľadom jeho rozvoja?
Nono mel v papirech same spatne veci. Jak je ve všem pozadu, jak nic nedohání. Vsichni v kojenaku si furt stezovali, a meli tam i rozvojove cile pro nej - takova smesna tabulka na stene pro kazdy dite. Většina dětí v kojenáku má nějaká opoždění.
Co se změnilo? No hlavně už se vůbec nebojí a chce být pořád s námi. Furt na mě leze, chce se nosit, je veselý a neschovává se. Začíná to s ním být fakt sranda. Je chytrý, začíná mnohem více komunikovat s okolím, dělá různé hříčky a učí se vlastně strašně rychle, až mě to někdy překvapuje, i když ještě nemluví.
Aký je váš život dnes s dvoma adoptovanými detičkami?
Nejlepší. Strašná sranda a je to často hodně dynamické, ale fakt super. Jsme pořád spolu, pracuju kromě 1 dne v týdne z domova a stejně tak manžel, takže jsme pořád společně. Je radost vidět, jak se pořád učí něco nového.
Máte nejaký odkaz pre rodičov, ktorí ešte len uvažujú o adopcii a nie sú si istí, či bude pre nich rómske dieťa vhodne?
Nejprve se rozhodně zbavit svých předsudků. Setkat se s romskou komunitou, nebo s menšinami obecně. Povídat si s nimi (třeba Amnesty International dělá krásný program Živá knihovna, kde se lidé přímo setkávají s menšinami, což je výborné). Pracovat nejprve na sobě. Romské děti nejsou "vhodné nebo nevhodné", to se nedá říct, to není jako husky versus pudl. Romské děti jsou prostě normální děti, které si ale navíc nesou ještě potřebu pracovat i se svou kulturou, učit se jí a přijmout ji jako svou součást.
Pýtala sa Michaela Ray, odpovedala srdiečková maminka dvoch detí. Foto ilustračné.
