Kdo jsou biologické maminky dětí v adopci?
Foto:youtube
Představa většiny lidí o matkách, které se rozhodly dát dítě do adopce, není příliš přívětivá. "Musí to být ženy, které nejsou schopny mateřského citu. Kdyby byly, určitě by se o své děti postaraly. No, možná ve výjimečných případech mohlo jít o velmi mladou matku a celá rodina se shodla, že bude lepší, když dostuduje, a o dítě se postarají adoptivní rodiče."
Jaká je pravda? Pojďme se hlouběji podívat na příběhy žen, jejichž děti vyrůstají v adopci. V České republice není žádný výzkum, který by se tomuto tématu věnoval. Existují výzkumy z jiných zemí, které potvrzují naše české zkušenosti. Obecně platí, že právě biologické matky jsou nejméně sledovanou skupinou v triádě adopce (dítě - adoptivní rodiče - biologičtí rodiče).
Následující řádky tedy opírám o zkušenosti svoje ( tj. autorky tohoto článku Petry Pávkové) i mnoha dalších kolegů. Od roku 2005 průběžně pomáhám dospělým adoptovaným v bezpečném a smysluplném propojení s biologickými rodiči, nejčastěji s matkami. V posledních letech přibývají i adoptivní rodiče, kteří vychovávají ještě nezletilé děti a potřebují s kontaktem pomoc. V rámci této práce se vždy, než uděláme jakýkoliv další krok (výměna dopisů, fotografií, informací), nejprve setkám s biologickou matkou. Vysvětluji, proč ji kontaktuji a proč jsou informace, případně i setkání, důležité pro adoptované. Zároveň zjišťuji, jaký byl důvod jejího rozhodnutí pro adopci, jakou měla podporu rodiny, partnera, jak se v těhotenství cítila a jaké měla sama dětství.
Všechny tyto informace pomáhají pochopit důvody adopce. Přestože jde často o složité informace, pro adoptované je mnohem jednodušší se s nimi vyrovnat, než nemít informace a vyrovnávat se s neznámem.
Pokud člověk neví, komu se narodil, po kom to či ono zdědil, má menší šanci dobře porozumět tomu, kým je.
Pro nás, co nejsme adoptovaní, je naprosto přirozené přemýšlet o sobě v souvislosti s tím, komu jsme se narodili, kdo byli naši předci, náš kmen. A těžko si dokážeme představit, jak těžké je tyto informace nemít.
Příběhy matek, které jsem za dobu svého působení slyšela, jsou v jedné věci vždy stejné. Žádná z nich nevyrůstala v láskyplném zdravém rodinném prostředí. Stále dokola se v jejich historii objevuje domácí násilí v rodině, alkohol a jiné závislosti jejich rodičů a dalších příbuzných. Rozpady rodin, psychická onemocnění, pobyty v ústavní péči, náhradní rodinná péče, stěhování mezi příbuznými apod. jsou dalšími podobnými znaky. Jako děti tyto maminky zažívaly nejistotu, ohrožení, opuštění, samotu a někdy i vážné zanedbávání a týrání. Většinou na to vše zůstávaly samy a neměly v rodině nikoho, kdo by jim pomohl.
Jen velmi výjimečně se objeví maminka, která sděluje, že její dětství bylo pěkné. Stačí pak zapátrat trochu více a trhliny se objeví - matka matky byla přísná, otec matky není znám. Babička, která občas pečovala, měla hodně vysoké nároky, a přestože rodina navenek vypadala jako každá jiná, tato maminka v dětství zažívala samotu, psychické zanedbávání apod.
Když si představíme, že by se v době těhotenství do složité situace dostala například naše sestra, většinou nás okamžitě napadne, že můžeme pomoci. Celá rodina se spojí a vymyslí, kdo se o dítě postará, hlavně aby nešlo k někomu cizímu nebo do ústavní péče. Většina z nás měla to štěstí vyrůstat v rodinách, které běžně fungují, navzájem se podporují a v případě potřeb si příbuzní pomáhají.
Biologické matky tedy nejsou v situaci, kdyby se s těšením a velkou podporou celé rodiny chystaly na porod dítěte. Jde o matky, které se nemají na koho obrátit, partner většinou nechce nebo není schopen pomoci, širší rodina také ne. Matka nemá zázemí rodinné ani materiální, nemusí ani mít představu, jak o dítě pečovat, sama to nezažila.
Foto:pixabay
Nyní již mnohem více víme o vývojovém traumatu, tedy traumatu v raném věku dítěte, kdy rodiče, případně jiní hlavní pečující se k dítěti chovají neadekvátně, nevhodně, zle či tyransky nebo naopak to, co by měli dítěti poskytovat, neposkytují.
Pokud se tato zkušenost opakuje v životě dítěte, má to vážné následky až do dospělosti.
Pokud není možnost, aby se dítě již v dětství začalo léčit a mělo možnost se navázat na bezpečnou pečující osobu.
Následky vývojového traumatu jsou přesně ty, které vídáme u těchto matek - neschopnost navazovat kvalitní dlouhodobé vztahy, závislosti, psychické problémy, zdravotní problémy, nižší vzdělání neodpovídající inteligenci, neschopnost uplatnit se na pracovním trhu atd. V naprosté většině neměly tyto ženy možnost absolvovat terapii.
Mnoho biologických maminek je závislých na drogách nebo alkoholu, tak ještě krátká poznámka k závislosti. Závislost není volba jedince, nikdo dobrovolně nechce být závislý, závislost není ani morální selhání, nedostatek vůle či slabost charakteru. Stejně tak závislost není dědičná. Závislost je reakce na lidské utrpení, je následkem traumatu a bolesti, a snahy na chvíli od toho utéci. Je potřeba nejprve léčit tu hlubokou bolest v člověku a teprve skrze to je možnost léčit závislost. Kdo by se o tomto chtěl dozvědět více, doporučujeme knihu V říší hladových duchů od Gabora Maté.
Kde tedy začalo docházet k problémům v těchto rodinách? U rodičů matky? Pravděpodobně nikoliv, toto zranění se táhne mnoha generacemi a my se ani nedozvíme, kde začalo. Jde o transgenerační trauma, tedy o trauma, které se přenáší z generace na generaci. Teprve v posledních letech jsou jednoznačné výzkumy, které toto trauma potvrzují i na vědecké úrovni. Ukazuje se, že to, co člověk prožije ve svém životě, se propisuje do jeho genetiky a v tomto upraveném módu se předává do dalších generací. Nejvíce je toto téma spojováno s holocaustem a jeho následky na další generace. Nicméně v současnosti se věnuje velká pozornost tématu předávání traumatu v rodinách, kde se odehrávalo domácí násilí, týrání, zanedbávání a zneužívání v dětském věku.
Dalším traumatickým zážitkem je pro tyto matky ztráta dítěte. A to i přesto, že se pro adopci samy rozhodnou. Některé už další dítě nikdy nemají, např. ve Velké Británii bylo v rámci výzkumu zjištěno, že jde o třetinu matek. Jiné trpí posttraumatickou stresovou poruchou, případně existenci dítěte zcela vytěsní, protože jakákoliv vzpomínka na dítě je pro ně velmi bolestivá. Jde o ztrátu toho nejcennějšího, co měly a též o ztrátu naděje, ve kterou většina z nich doufala, naděje že se jejich situace zázrakem změní a budou schopny se o své dítě postarat. Matky na své ztracené dítě myslí celý život, přemýšlejí, jak se má, zda se mu daří dobře a často si přejí mít alespoň nějaké informace.
Je pravda, že jsou i matky, které k dítěti nic necítí.
Za ty roky jsem jich několik potkala. Buď šlo o vážnou psychiatrickou diagnózu, nebo o takový stupeň závislosti, že už okolí ani sebe nevnímaly. Ve dvou případech šlo o matky, které děti nechtěly. Cítily, že nebudou dobré matky a pro dobro dětí se rozhodly pro adopci. I v těchto případech byly v jejich historii situace, které k tomu jistě napomohly.
Foto: pixabay
Při rozhovoru s biologickými matkami mě mnohokrát napadne, že kdybych byla v jejich situaci, a prožila, co ony, také bych neměla šanci se o dítě postarat. Neschopnost se postarat o dítě nevyplývá z jejich svobodného rozhodnutí, ale je důsledkem toho, co zažily a toho, co dostaly do vínku od svých rodičů a předchozích generací.
Nikdo z nás nedokáže rozsoudit, zda ten druhý udělal dost či málo pro to, aby zvrátil složitou situaci. Stejně tak nedokážeme posoudit, zda matka využila všech možností, které měla. Ale
naprostá většina z nich si opuštění dítěte klade za vinu a trápí se tím, že neudělaly víc.
Bohužel v naší zemi zatím není podpora pro tyto maminky. Jsou již centra pomáhající matkám, které se rozhodují, jak s nečekaným těhotenstvím naložit, ale není následná péče pro matky, které se rozhodly dát dítě k adopci. Nemají tak možnost tuto vážnou ztrátu ve svém životě zpracovat. Okolí je vnímá jako nezodpovědné, necitlivé, špatné. Jindy zase těhotenství utají úplně před všemi v okolí a jsou na vše samy, připadají si pokrytecké, stydí se. S tím není jednoduché žít. Laskavý přístup založený na porozumění traumatu ze strany všech, se kterými se setkávají - doktoři, zdravotní sestry, sociální pracovnice, soudci i blízcí by mohli pomoci těmto maminkám se lépe se situací vyrovnat a jít dál. Nepřínosnější by bylo, kdyby tyto maminky měly přístup k pomoci co nejdříve, čímž by se dalo odložení dítěte zabránit.
Náhradní rodinná péče tak umožňuje úžasnou věc - tato generační zranění začít uzdravovat a díky tomu řetěz traumatu přerušovat. Pokud jsou rodiče vnímaví, naladění na dítě a otevření jeho vnitřním potřebám, zranění se léčí. Dítě zažívá bezpečnou, láskyplnou péči, která pomáhá přetvářet a rozvíjet ta centra v mozku, která předchozí traumata ovlivnila.
Následující tři kazuistiky jsou sepsané díky ochotě maminek mluvit o sobě, a sdílet mnohé bolestné zážitky. Jména a informace, které by se mohly vztahovat ke konkrétním osobám, jsou změněny. Pravdivost příběhů je plně zachována.
Kazuistika Marta:
Marta (35 let) žila od 4 let jen s otcem. Matka od rodiny odešla za jiným mužem. Otec pak měl další partnerku, ta Martu bila. Otec začal pít a péče se zhoršovala, proto Martu otci odebrali, když jí bylo 14 let a odvezli ji do dětského domova v Praze. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude svěřena do péče babičky ze strany otce. V té době matka Martě sdělila, že její otec není jejím biologickým otcem. S biologickým otcem se Marta nikdy nesetkala.
S babičkou se Marta hodně hádala, babička byla přísná, lpěla na pravidlech, které byly pro Martu těžké dodržet. V 16 letech se Marta zamilovala do staršího spolužáka Pavla a otěhotněla. Těhotenství zjistila v 8. týdnu. Pavel dítě nechtěl, tlačil na ni, ať jde na potrat. Změnil školu a už ho nikdy neviděla, ani teď o něm nic neví. Marta na potrat jít nechtěla.
Když byla Marta ve 4. měsíci, navštívila ji sociální pracovnice a nabídla, že může dát dítě do adopce. Marta nechtěla, ale zároveň věděla, že život s dítětem a s babičkou bude velmi složitý. Do té doby se na dítě těšila, i koupila nějaké věci, říkala dítěti Skřítku.
Těsně před porodem se rozhodla pro adopci, neviděla jinou možnost.
Později po mnoha letech zjistila, že sociální pracovnici zavolala babička. Zlobí se na ni.
Když se otec Marty dozvěděl, že je těhotná, tak se na ní rozzlobil a uhodil ji. Po letech toho litoval a Martě se omluvil. Matka také věděla, že je Marta těhotná, ale nijak nepomohla.
Aničku porodila Marta doma. Bolely ji záda a nechápala, že už rodí. Když zavolala sanitku, byla už hlavička venku. Aničku po porodu viděla, což by se asi nestalo, kdyby rodila v porodnici. Společně s Aničkou byly převezeny do porodnice. Druhý den se ptala sester, zda je Anička v pořádku, sestry ji odmítly cokoliv říct. Nikdo za ní do porodnice nepřišel.
Když bylo Martě 18, tak od babičky odešla a začala žít sama. Brzy se vdala a narodila se jí dcera Běla, které je 13 let. Pak se rozvedla a se současným manželem je 9 let. Mají spolu 6 letou dceru Danu.
Marta se musela zcela odpoutat od své rodiny, aby mohla žít lepší život. Není s nikým ze své rodiny v kontaktu.
Na Aničku se ptala ve svých 18 letech na úřadě. Tam zjistila, že tenkrát mohla využít i jiné možnosti než adopci, např. pěstounskou péči. Lituje, že to nevěděla. Průběžně se snažila Aničku hledat na internetu, ale neznala ani jméno.
V současnosti má Marta práci, která ji baví. Má ráda přírodu, ráda je v lese. Dříve vedla kroužek pro děti a dělala tábory, teď na 2 roky přerušila, dodělávala si maturitu. Zase začne.
S Aničkou se setkala před 2 lety díky tomu, že adoptivní rodiče Aničku v jejím hledání a zprostředkování kontaktu podpořili. Setkání bylo emotivní a náročné pro všechny strany, ale díky tomu Marta ví, že Anička je v dobré rodině, milována. Od té doby se neviděly, Marta by sice ráda, ale ví, že musí vše nechat na Aničce a jejích rodičích. Myslí na Aničku denně.
Foto: pixabay
Kazuistika Věra:
Věra se narodila do početné rodiny jako sedmá v řadě. Již po narození jí byla diagnostikována mozková obrna. Díky své vitalitě se naučila chodit, i když s obtížemi. Děti se jí posmívaly, ani doma to neměla jednoduché. V 11 letech byla společně s dvěma dalšími nezletilými sourozenci odebrána rodičům pro zanedbávání péče. V dětském domově žila do 18 let, kdy odešla před zakončením učňovského oboru za svým přítelem Radkem. S Radkem se vzali a mají celkem 9 dětí.
Radek vyrůstal také v dětském domově, od 15 let byl ve výchovném zařízení a od 18 let střídavě ve vězení a na svobodě.
Věra byla na vše většinu času sama. Když měla prvních pět dětí, bydlela s nimi v azylovém domě. Jinou možnost neměla.
Péče o tolik dětí ji vyčerpávala, děti částečně zanedbávala, byla často nervózní, na děti křičela. Sociální pracovnice navrhla odebrání dětí. Soud rozhodl o ústavní péči. Tři starší děti šly do dětského domova 30 km vzdáleného od azylového domu matky. Nejmladší dvě děti byly umístěné do dětského centra pro děti do 3 let v krajském městě. Věra dokázala občas jezdit za dětmi do dětského domova, ale do krajského města dojet nedokázala. Našla si práci a po roce požádala o vrácení tří starších dětí zpět do její péče. Soud s tím souhlasil. Mezitím soud rozhodl o jejím nezájmu o mladší dvě děti a děti byly umístěné do pěstounské péče, posléze soud rozhodl o poručnictví a následně nová rodina děti adoptovala.
Otec je posledních 5 let na svobodě, má invalidní důchod, je nemocný, snaží se Věře pomáhat. Do vězení se již nechce vrátit. Věra má další tři děti, o které se společně starají.
Rodiče jsou chudí, žijí jen z dávek v azylovém domě, doufají, že dostanou od města sociální byt. Na své dvě děti, o kterých neví, kde jsou, myslí a doufají, že se mají dobře a někdy se spolu shledají.
Článok prevzatý so súhlasom z dobrarodina.cz
Zdroje:
- Van der Kolk B.: Cumulative Effects of trauma, Collective Trauma Online Summit, 2019
- Maté G.: V říši hladových duchů, Peoplecomm, 2018
- PAC-UK presents: The forgotten voices of birth families, 2021, https://www.youtube.com/watch?v=202oJwujITk
- Siegel D.: Collective trauma and Mindfulness, Collective Trauma Online Summit, 2019
- Wiley M., Baden A.: Birth Parents in Adoption: Research, Practice, and Counseling Psychology, January 2005, Montclair State University, The Counseling Psychologist 33(1):13-50
